Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Téma

My z ústavu

Už půl roku žije Pavel Melichařík s ženou, kterou si vyvolil, jezdí sám do práce a z práce, kupuje si jídlo, co má rád, a pak ho doma jí – u svého stolu, na své židli. A pořád se té nudy všedního dne nemůže nabažit. Protože pro něj to je dobrodružství, které ve svých bezmála padesáti letech zažívá poprvé. Přitom nikdy nic neprovedl, nikdy nestál před soudem a neseděl ve vězení. Jenom měl prostě smůlu. Kdysi dávno na prahu dospělosti nad ním totiž znudění úředníci vynesli ortel: Zbavit svéprávnosti. Pro osmnáctiletého mládence to znamenalo cestu za mříže, odkud unikl až po neskutečných třech desítkách let.
Brána se za Pavlem Melichaříkem (49) zavřela po smrti matky, když mu bylo devět. Macecha, kterou si otec po čase našel, se o něj nechtěla starat, a tak Pavla odložili do dětského domova. V osmnácti měl vykročit sám do života, ale nedostal šanci. „Nedokáže se soustředit, je značně neklidný, má velmi slabou složku intelektu,“ napsala mu v posudku vodňanská psycholožka Müllerová (křestní jméno dokumenty nezachovaly), pod kterou spadal jeho „rodný“ protivínský děcák. Na základě této zprávy putoval pan Melichařík v roce 1970 do ústavu pro mentálně postižené v Nových Zámcích u Olomouce. A tady jeho noví opatrovníci po čase vznesli návrh, aby byl kvůli „sníženému intelektu“ převeden mezi nesvéprávné. Olomoucký soud to bez potíží odsouhlasil. Panu Melichaříkovi zhasla naděje, že někdy uvidí své vězení zvenku. To mu bylo dvacet. Několikrát se sice pokoušel prodrat na svobodu, úřady ho ale vždycky stáhly zpět. Až loni se mu podařilo uniknout. Do Nových Zámků totiž přišel nový ředitel a ten mu pomohl. 38 391 jiných lidí žijících za zdmi pěti stovek zdejších ústavů pro mentálně postižené ale na svého osvoboditele teprve čeká.

mobrazek_222.jpeg • Autor: Respekt
mobrazek_222.jpeg • Autor: Respekt
Fotografie: Muži z Nových Zámků: po práci do společné ložnice. Jak dlouho ještě? Foto: Ludvík Hradilek • Autor: Respekt
Fotografie: Muži z Nových Zámků: po práci do společné ložnice. Jak dlouho ještě? Foto: Ludvík Hradilek • Autor: Respekt

Už půl roku žije Pavel Melichařík s ženou, kterou si vyvolil, jezdí sám do práce a z práce, kupuje si jídlo, co má rád, a pak ho doma jí – u svého stolu, na své židli. A pořád se té nudy všedního dne nemůže nabažit. Protože pro něj to je dobrodružství, které ve svých bezmála padesáti letech zažívá poprvé. Přitom nikdy nic neprovedl, nikdy nestál před soudem a neseděl ve vězení. Jenom měl prostě smůlu. Kdysi dávno na prahu dospělosti nad ním totiž znudění úředníci vynesli ortel: Zbavit svéprávnosti. Pro osmnáctiletého mládence to znamenalo cestu za mříže, odkud unikl až po neskutečných třech desítkách let.

Strašná zpráva

Brána se za Pavlem Melichaříkem (49) zavřela po smrti matky, když mu bylo devět. Macecha, kterou si otec po čase našel, se o něj nechtěla starat, a tak Pavla odložili do dětského domova. V osmnácti měl vykročit sám do života, ale nedostal šanci. „Nedokáže se soustředit, je značně neklidný, má velmi slabou složku intelektu,“ napsala mu v posudku vodňanská psycholožka Müllerová (křestní jméno dokumenty nezachovaly), pod kterou spadal jeho „rodný“ protivínský děcák. Na základě této zprávy putoval pan Melichařík v roce 1970 do ústavu pro mentálně postižené v Nových Zámcích u Olomouce. A tady jeho noví opatrovníci po čase vznesli návrh, aby byl kvůli „sníženému intelektu“ převeden mezi nesvéprávné. Olomoucký soud to bez…

Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.

Odemkněte si všech 39 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.

Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:

Respekt.cz
Android
iPhone/iPad
Audioverze

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].