Ústava Spojených států skýtá prezidentovi značné pravomoci. Vyhlašování války mezi ně ale nepatří. O tom má podle zákona rozhodovat Kongres. Dnes se však svět ocitá v situaci, kdy rozpoutání války s Irákem závisí výhradně na vůli George W. Bushe. Neamerická veřejnost i státní představitelé přitom pohlížejí na Bushovy argumenty s neskrývanou skepsí. Co se vlastně stalo? Jsou američtí politici naivnější než ostatní? Anebo snad sdílejí tajemný „instinkt“, o kterém píše Teodor Marjanovič (Dejme šanci válce, Respekt č. 2/2003)? Skutečnost je pestřejší: Bush kritiky oblafl.
Hlasy zkušenějších
Série protestů, na které začaly úvahy o vpádu do Iráku brzy narážet, vyvrcholila v srpnu, kdy se k oponentům přidali i dva nejvyšší zahraničněpolitičtí reprezentanti předchozí republikánské vlády. Brent Scowcroft, národní poradce pro bezpečnost za prezidentů Forda a Bushe st., svůj článek pro The Wall Street Journal nazval „Neútočte na Saddáma“ (míněno: ne teď) a někdejší ministr zahraničí James Baker, jenž se přičinil o soudní vítězství současného
prezidenta při sporech ohledně floridských hlasů, varoval před jakýmkoli zásahem, který by se
neopíral o širokou mezinárodní alianci. Nestoři tohoto formátu píší do novin vzácně – a ještě vzácněji s cílem kritizovat prezidenta z vlastní strany.
Svou nelibost dala ve stejné době najevo také armáda a výzvědné služby: generalita přiváděla ministra obrany Donalda Rumsfelda k…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 39 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
