2003/6

Rozkol? Co vás nemá – líbánky, snaží se sociální demokraté uklidnit veřejnost znepokojenou ostrým vnitropartajním sporem po prezidentském debaklu Miloše Zemana. Úsměvy do kamer však nemohou zakrýt, že situace v nejsilnější politické straně Česka je značně nepřehledná. Se stabilitou ČSSD ovšem stojí a padá vláda. V zemi před referendem o vstupu do EU a před nutnou reformou výdajů je to dobrý důvod k zájmu, co se to ve Špidlově straně vlastně vaří.
ČSSD čeká za dva měsíce klíčový sjezd. Na něm si strana zvolí nové vedení. Kdo ale očekává střet o podobu sociální demokracie, bude zřejmě zklamán.

Žádný stát na světě není tak tajemný a tak děsivý jako Severní Korea. Na tom se bez problémů shodnou lidé nejrůznějších názorů. Až donedávna přitom tamní vyšinutý režim trápil jen vlastní obyvatelstvo, nyní začíná být nemalou hrozbou pro své sousedy a přeneseně i pro západní svět. Co ale vlastně o této hrozné zemi víme? Svět tuší, že její vládcové disponují atomovými zbraněmi, o životě konkrétních lidí ale mnoho informací neexistuje. Pokud režim pustí do Severní Koreje cizí novináře, má je pevně pod dohledem a nedovolí jim spatřit víc než pečlivě narežírovanou Potěmkinovu vesnici. Za veškeré znalosti o severokorejském životě proto vděčíme lidem, kterým se odtamtud podařilo uprchnout. Jedním z nich je i Kang Čol-hwan (35), autor knihy Akvaristika v Pchjongjangu. Pan Kang se do soukolí severokorejského gulagu dostal už jako dítě a prožil v něm deset let. Když mu pak hrozilo další zatčení, rozhodl se, že raději podstoupí smrtelné nebezpečí při pokusu o útěk.

Byl právě krásný červencový den roku 1992, když Václav Havel, obklopen poradci, přáteli i žurnalisty jako král Artuš u kulatého stolu, odpočítával v zámeckém parku v Lánech poslední sekundy svého působení v úřadě československého prezidenta. S nadšením hovořil o znovunabyté svobodě prostého občana a zahraničním korespondentům kreslil srdíčka do žurnalistických průkazů. Jedna česká novinářka plakala u rybníčku pod stromy: „Neopouštějte nás, pane prezidente.“
Kolika Čechům mluvila ona hluboce sklíčená dáma ze srdce, vědí jen Češi sami. Ale mandát světa k tomu měla. Havel byl totiž už tehdy nikoli „pouze“ prezidentem Čechů (a přinejmenším podle ústavy i Slováků, ale též mnohých sudetských Němců, kteří ho dílem přátelsky, dílem vzdorovitě označovali za svou hlavu státu). Také intelektuálové na celém světě, nebo alespoň velká většina z nich, si Havla vyvolili za svého prezidenta.