Snad žádná umělecká díla nečeká při změně režimu tak radikální inventura jako pomníky. Polistopadové Československo se v tomto směru zachovalo podobně jako masarykovská republika po roce 1918 či bolševici po roce 1948. Odstraňovaly se nejenom masově vyráběné pocty komunistickým zločincům, ale leckdy i umělecky kvalitní díla. V civilizovaných zemích se podobné pomníkové revoluce až na nečetné výjimky nekonají. Režimy se mění, hrdinové upadají do zapomnění, ale výtvarná díla zůstávají jako svědectví doby. Česká cesta pak vede k opravdu kuriózním situacím, jakou byl nedávný návrat bronzového císaře Františka I. na jeho původní místo na Smetanově nábřeží: po třinácti letech demokracie se vrátil pomník, odklizený kdysi do depozitáře rovněž demokratickou první republikou. Možná je to dobrá příležitost k malé porevoluční bilanci.
Všechno pryč
Po listopadu 1989 čekala zdejší města nejdřív živelná vlna kácení model komunistické éry. Téměř nikdo neměl chuť zabývat se tím, co je kvalitní plastika a co jen rychle spíchnuté dílko na zakázku stranických sekretariátů. Pár pokusů symboly staré éry zachovat v lehce aktualizované podobě – například Černého růžový tank na pražském Smíchově nebo Dobrovolného Gottwald s krvavýma rukama na vltavském nábřeží – skončilo nezdarem. Mezi výjimky patří pomník Zdeňka Nejedlého v Litomyšli od režimního prominenta Jana Hány – nebyl…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 39 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
