Strach nad Buena Vista

Je jich pětasedmdesát a dostali dohromady 1454 let kriminálu. Stačilo přitom málo: myslet si něco jiného než ti, kteří jim vládnou. „Vězni kubánského jara“ mají za sebou první půlrok svých mnohaletých trestů a jejich blízcí hledají cestu, jak žít dál v těžké době. Koncem září jsme na Kubě navštívili několik z nich.

Vezmu pistolku a půjdu

Oceán doráží na prázdnou pláž na konci Manzanilla, jednoho z mála velkých měst na jihovýchodním pobřeží Kuby. Jeho sílu krotí hráz korálových ostrovů. Navzdory horku a krásně modré vodě se tu na písku nikdo nesluní. Turisté tu nejsou a Kubánci vylehávání u vody neholdují. Z nábřežní cesty na pláž jen občas sejde skupinka teenagerů nebo rodina s dítětem, aby si tak, jak jsou, v triku a kraťasech, zadováděli ve vlnách. Mladý černoch plaví ve slané vodě koně, kteří celý den tahají povoz – zdejší městskou dopravu. Od nábřeží se táhnou řady nízkých domků, skoro na každém zápraží sedí jeden dva lidé, hlouček mužů hraje u stolu na ulici domino. Z jednoho stavení se ozývá dětský pláč. Čtyřletý chlapec vzdoruje matce a tetě a ani za nic nechce jít v odpoledním žáru spát.

Otce už přes půl roku neviděl. Když si Julia Valdése (52) letos v březnu odvedla policie, zrovna také spal. „Sháněl ho hned, jak se probudil. Řekla jsem mu, že táta šel na ryby. Tušila jsem, jak těžké pro něj bude smířit se s tím, že je táta zavřený a dlouho…