A je to tady jako každý podzim. Českým a moravským venkovem už zase víkend co víkend brousí auta plná mužů s puškami, kteří občas vyskáčou někde u lesa či rybníka a pálí po všem, co se hýbe. Když pak v noci střelba skončí, přesouvají se do hospod, kde oslavují mušku. A ráno se vyráží nanovo.
Tomu všemu se říká hon a v Čechách to platí za lidovou zábavu. Každý rok po ní v márnicích zůstane několik mrtvých lidí a desítky to odnesou různým stupněm zranění. První letošní oběť už známe: padá na vrub neopatrného mladého myslivce, který s nezajištěnou kulovnicí lezl z posedu a zastřelil svého otce, který seděl nahoře.
Proč to všechno zase znova připomínat? I když se to v posledních letech v Česku jen hemží všemožnými zákazy, kontrolami a úřednickou buzerací (třeba vůči cizincům, živnostníkům nebo lidem, kteří se rozhodnou říkat svému dítěti neobvyklým jménem), myslivecký koníček se bez ohledu na každoroční tragédie těší naprosto nepochopitelné oficiální přízni. Parlament kvůli amatérským střelcům omezuje „nedotknutelné“ soukromé vlastnictví, policie je nechává beztrestně pálit i v noci po lesích a úřady benevolentně přihlížejí, jak lovecké lístky získávají lidé bez kousku zodpovědnosti a zábran.
Přitom není pravda, že se myslivci starají o zvířata (soukromí majitelé lesů dokládají, že opak je pravdou), není pravda, že myslivostí a hony venkov žije. Jde o masovou záležitost, ale vždy jen části venkovské komunity, která tím obtěžuje ostatní. Takže…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 36 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
