Navštívil jsem pana profesora Milana Machovce (23. 8. 1925– –15. 1. 2003) den před tím, než zemřel, a strávil jsem u jeho nemocničního lože celou hodinu. Mluvil ztěžka a ne vždy mu bylo rozumět, ale zapůsobila na mě jeho vyrovnanost se smrtí. Uvědomoval si svůj stav, nedal však najevo ani náznak strachu nebo naopak falešného hrdinství.
Pana profesora jsem znal podle jména už v šedesátých letech. Věděl jsem od pamětníků, že na prahu jeho dospělosti ho výrazně oslovovala slavnostní liturgie, konaná u benediktinů v pražských Emauzích. V padesátých letech se stal stoupencem marxismu, z jeho manipulující podoby prosazované tehdejší mocí však brzy vystřízlivěl. V polovině šedesátých let stál u zrodu dialogu mezi marxisty a křesťany – vážně míněného a dosud zevrubně nezhodnoceného.
Jeho rozhled byl široký ve filozofii i v kultuře, především v hudbě. Dobře se s ním diskutovalo. Osobně jsem ho po-
znal začátkem osmdesátých let, když mne pozval na svůj bytový seminář, abych pohovořil o tridentském koncilu. I v době tuhé normalizace, kdy nemohl přednášet veřejně, shromažďoval okolo sebe mladé zájemce o vzdělání.
Když jsem ho jednou navštívil v jeho holešovickém bytě, vykládal mi o svém vztahu ke slabému pohlaví a potutelně čekal, jak zareaguji. Když jsem se od srdce smál, objevil se na jeho tváři nezapomenutelně osvobozující úsměv. (Při té příležitosti mi vyprávěl, jak jako varhaník u sv. Antonína v Holešovicích do podpisu Charty 77 často hrál…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 39 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
