V posledním období dlouhého života čekala Josefa Hiršala role zasloužilého básníka a pamětníka. Hrál ji výtečně a s pobavením. Veřejnost si pamatuje jeho výrazně modelovanou tvář s hustými bílými vlasy, zvláštní zbarvení hlasu, pádnou dikci, výmluvnost, vtip i obdivuhodnou paměť. V jeho podání ožívaly literární legendy s bizarními podrobnostmi, které jim dodávaly lidský rozměr, aniž by rušily kouzlo. V devadesátých letech se dočkal veřejného uznání v podobě prestižních literárních i překladatelských cen a před dvěma lety převzal na Pražském hradě z rukou prezidenta republiky medaili Za zásluhy. Své dílo pokládal za dovršené, jeho knihy vycházely v nových vydáních a těšily se úctě i zájmu mladších literárních generací. V době bohaté na temné příběhy ztělesňoval goethovsky projasněnou polohu básnictví jako objevitelského dobrodružství, které adepty odměňuje nezapomenutelnými zážitky. Blízcí věděli o chmurnějších akcentech. Zdraví ho zrazovalo, přátelé umírali a s nízkým důchodem se dalo vyjít jen obtížně. Letos koncem června utrpěl Josef Hiršal těžký úraz, když jej srazila tramvaj. Jeho následkům podlehl minulé pondělí několik týdnů po svých třiaosmdesátých narozeninách v nemocnici na Bulovce
Hledání jazyka
V české i světové poezii se Josef Hiršal orientoval jako málokdo. Sám tíhnul spíš k arteficiálnímu pólu, k tvorbě hravé, esteticky vynalézavé a odosobněné, s porozuměním však…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 36 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
