Kdekoho asi muselo napadnout, jestli se mu to snad nezdá, když slyšel, jakými nečekanými, úžasnými slovy se minulou středu při svém historicky prvním poválečném setkání počastovali prezidenti Chorvatska a někdejší zbytkové Jugoslávie, od letoška přejmenované na Srbsko a Černá hora. „Rád bych se omluvil za všechno zlo, které občané Srbska a Černé hory napáchali na občanech Chorvatska,“ prohlásil za svou zemi Svetozar Marovič. Jeho protějšek Stipe Mesič, očividně zprvu zaskočen, se rychle zorientoval a připsal větu do svého připraveného projevu. Prohlásil: „I já bych se za svou stranu chtěl omluvit všem, jimž kterýkoli občan Chorvatska způsobil bolest nebo škodu.“
Dimenze těchto slov je obrovská, přestože si mnozí lidé po světě jistě řekli: typický Balkán – nejdříve se porvat a vzápětí si padnout do náruče… Na významu omluv nic neubírají ani některé přetrvávající spory. Bělehrad si stěžuje, jak pomalu Záhřeb přijímá zpět srbské uprchlíky, Chorvatsko zase vymáhá u mezinárodních soudů reparace za rebelii Srbů v roce 1991, podporovanou Miloševičovým režimem (když Marovič před novináři navrhl, aby Záhřeb tuto žalobu „v zájmu dobrých sousedských vztahů“ stáhl, Mesič to přešel mlčením). A omluvy nezpochybní ani to, že je ostatní politici v obou zemích začali hned relativizovat. Slova otvírající cestu ke smíření prostě už padla.
Jak učí dějiny, smíření znamená ochotu vystavit společné reflexi každou utrpěnou ránu. Možná…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 38 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].