Když se před třinácti lety objevili v příhraničních stáncích na cestě do Německa pestrobarevní trpaslíci, málokdo si pomyslel, že obchodování s tak podivným artiklem by se mohlo udržet do příštího tisíciletí. Němečtí turisté však ony pestrobarevné tvory z šedavé, poměrně křehké umělé hmoty nakupují vytrvale dodnes a nezdá se, že by svou vášeň chtěli nějak krotit. Je to skutečně zvláštní: proč si je kupují právě Němci? Proč podobná trpasličí shromaždiště neznáme třeba z maďarské hranice? Anebo naopak, proč Češi nevozí trpaslíky třeba z Polska?
Podíváme-li se na celou věc důkladněji, zjistíme, že většina trpaslíků má červenou čepičku a vypadá jako klasičtí horničtí trpaslíci od Walta Disneye. Postupným vývojem trhu se diverzita plastikových bytostí na tržištích zvětšuje, ale horničtí trpaslíci stále ještě převládají. První hypotéza by tedy mohla znít, že Němci kupují trpaslíky, protože to jsou Sasové, kteří mají úzký vztah k hornictví. Tím přecházíme z oblasti vztahů kýč – umění do kulturní antropologie.
Podobně jako historikové rozlišují velkou a malou historii, můžeme hovořit o velké a malé mytologii. Velká historie je např. historie první světové války, malá historie je životní příběh Josefa Švejka. Velká mytologie se týká milenek Diových nebo kosmologických mýtů. Malá mytologie se však zabývá vodníky, rusalkami či právě malým národem, jak trpaslíkům říkají Angličané. Propojením obou…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 39 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
