Maďarský reformní komunista Imre Nagy patří k nejznámějším symbolům odporu proti sovětské moci v Evropě. Jako vůdce proslulého povstání proti okupaci a diktátorskému režimu byl právě před 45 lety, dne 15. června 1958, v soudním procesu řízeném z Moskvy odsouzen k smrti a o den později popraven spolu s dvěma politickými druhy. Když jej roku 1989 rehabilitovali a jeho ostatky byly slavnostně pohřbeny, stala se z pohřbu obří manifestace a znamení definitivního konce maďarské totality. Politický život této legendy je přitom rozporný a ne úplně jednoznačný.
Imre Nagy byl členem komunistické strany od roku 1921. V letech 1929–1944 žil v emigraci v Moskvě a po návratu se stal ministrem zemědělství, předsedou Národního shromáždění a členem partajního politbyra. Když se v zemi roku 1953 po Stalinově smrti začali lidé bouřit proti režimu, v jehož čele stál Matyás Rákosi, stal se Nagy z vůle Moskvy předsedou vlády. (Někteří historici v této souvislosti píší o podezření, že Nagy byl od války agentem sovětské tajné policie.) Tím začaly ostré vnitropartajní boje. Rákosi si totiž udržel šéfovství ve straně, takže roku 1955 Nagyho odstranil coby „pravicového oportunistu“. Později ovšem i sám Rákosi ztratil podporu z Kremlu a padl.
I když v počátcích pokusu o převrat je vůdcovství Imre Nagyho sporné, přesto svou prosovětskou minulost překonal. Muž, který byl se souhlasem Kremlu znovu…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 38 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
