Lubomír Voleník kráčí po své holešovické kanceláři a usmívá se, ostatně jako při každém setkání. „Mám takový sen: koupit si klavír a pořádně se na něj naučit,“ odpovídá na otázku, jestli ještě má čas vzít do ruky kytaru, na kterou hrával v undergroundové kapele v mládí. „A rád bych ještě viděl Plastiky,“ dodává. Klavír si nekoupil a svou oblíbenou kapelu už neviděl. Zemřel minulý čtvrtek v kodaňském hotelu, zřejmě na infarkt. Skoro deset let poté, co byl jmenován do čela Nejvyššího kontrolního úřadu. Jestliže má dnes tato instituce vysokou prestiž a evropskou úroveň, je to do velké míry zásluha doktora Voleníka. Jeho poctivost, silná vůle a vytrvalost se přenášely i na lidi kolem něj.
V tom je ten motor
Lubomír Voleník jako by do české politiky ani nepatřil: s dýmkou, suchým humorem a smyslem pro fair play připomínal spíš britského gentlemana. „Ke komu jsem loajální? K ústavě a zákonům,“ říkal v rozhovoru pro Respekt v roce 1995. Aby to nevyznělo tak pateticky, utrousil: „Ještě také mohu být loajální ke své mamince.“ A tak to zůstalo i dalších osm let. Jeho úřad dohlíží na hospodaření státních institucí, na utrácení dnešních zhruba 800 miliard ve státním rozpočtu. Voleník se nikoho nebál a nikomu nenadržoval – a respektovali ho všichni.
Od počátku bylo známo, že klidný muž o berlích trpí Bechtěrevovou nemocí, při níž…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 39 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
