O tom, kdo je v prvorepublikovém Československu osobnost, spolurozhodoval do značné míry fotograf Jan Langhans, majitel portrétního ateliéru ve Vodičkově ulici. Svou živnost založil ještě za monarchie, kromě zakázkových podobenek ale cíleně budoval také separátní archiv portrétů nejvýznamnějších tváří doby. Po zplundrování firmy po roce 1948 následovala šedesátiletá odmlka, minulý týden ale pravnučka zakladatele otevřela v původních prostorách stejnojmennou galerii Langhans a oznámila, že hodlá pokračovat také v portrétování významných osobností. Lehké obavy, která ze zdejších celebrit se zařadí po bok Jana Masaryka či Emy Destinnové, záhy vystřídalo uznání: ze stěn galerie totiž během zahajovací vernisáže shlížely tváře politických vězňů 50. let.
Pokud se třináct let po revoluci bez problémů vyhýbá soudu muž obžalovaný z toho, že za rudého teroru mučil politické oponenty elektrickým proudem, těžko si ještě můžeme nalhávat, že se podaří splnit hlavní přání obětí komunismu a potrestat jejich trýznitele. Ale i symbolická gesta mají svůj význam. K velikánům první republiky se můžeme vztahovat bezkonfliktně, v následujících padesáti letech však v národních hodnotách zeje podobná díra jako v archivu firmy Langhans – kdo patřil mezi velikány vědy, kultury či sportu v časech, kdy se etická a „profesní“ kritéria často tak radikálně rozcházela? Galerie musela tuto otázku zodpovědět. A udělala to spravedlivě: místo v této kronice patří tvářím těch, kteří si…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 40 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
