“Nic se neděje, nikdo nepřichází, to je strašné,” stěžuje si tulák Estragon, jedna z hlavních postav hry Samuela Becketta Čekání na Godota. Minulou neděli uběhlo přesně padesát let od chvíle, co byla tato slova vyřčena poprvé veřejně na jevišti. Hru tehdy ještě neznámého šestačtyřicetiletého autora hostilo malé pařížské divadlo Babylon. Publikum bylo po premiéře v šoku. Kritika okamžitě Becketta obvinila z vysmívání se divákovi, antidivadelního přístupu a intelektuální klauniády.
Ale od té chvíle je všechno jinak. Beckett překročil hranice tehdejšího dramatu a zároveň evropského humanistického vnímání života. “Nikdo nepřichází, nic se neděje” nebyla nuda ani bezvýchodnost, ale postoj, kterým Beckett sděloval niterný, skoro až buddhistický způsob vnímání okolí. Mé vnitřní angažmá neexistuje, ale to mi nebrání, abych se plně položil do žití a případně reflexe okolního světa, sdělil Beckett okolí. “Tady je východisko, tady někde je východisko, ostatní se poddá samo,” nabídl svůj postoj ve stěžejní knize Novely a texty pro nic.
Východisko zároveň určil životem. Za války pracoval ve francouzském odboji a v podstatě náhodou unikl zatčení a popravě. Ihned po válce nastoupil jako dobrovolník u Červeného kříže. V šedesátých letech odmítl inscenaci svých děl v Jihoafrické republice kvůli rasismu tamního režimu. V roce 1969 se nezúčastnil předání Nobelovy ceny za…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 38 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
