Kdyby o sobě český politik prohlásil, že chce být tuzemským Bushem, Schröderem nebo Aleksandrem Kwasniewským, asi by následovala otázka: Co tím konkrétně chcete říct? Mezi současnými světovými státníky je snad jen jeden, jehož jméno funguje jako všeobecně srozumitelná a pozitivní značka. A to bez rozdílu mezi pravicí a levicí: pokud se politik výslovně přihlásí k Tony Blairovi, nejspíš si přeje být považován za optimistického moderního vůdce bez pevné ideologie, zato s řadou ideálů. Kupodivu si britský premiér udržuje dobrou pověst i po šesti letech v úřadu, kdy už prvotní okouzlení dávno vyprchalo. V úterý 6. května Tony Blair oslaví padesáté narozeniny.
Blair pochází z právnické rodiny a sám práva na Oxfordu vystudoval: odtud jeho řečnické umění a elegantní přízvuk. Když se v roce 1994 stal nejmladším vůdcem Labour Party v její historii, byl to průlom pro celou evropskou levici. V době „před Blairem“ se zdálo nemyslitelné, aby předák socialistů chválil privatizaci místo znárodňování, šetrný rozpočet místo vyšších daní nebo podnikatele místo odborů. Natož aby s tímto programem dovedl labouristy k dvěma drtivým vítězstvím po sobě (1997 a 2001). A ke všemu si na rozdíl od jiných vůdců levice potrpěl na rodinné hodnoty: se svou ženou žije 23 let a má s ní čtyři děti.
Pro kritiky je Blair kluzký politik, který neustále analyzuje průzkumy veřejného mínění a podle toho si vybírá líbivá…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 37 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
