V úterý 11. března uplyne třináct let ode dne, kdy litevský parlament vyhlásil obnovu nezávislosti na Sovětském svazu. Dnes – po dekádě, kdy si kvůli pučení nových států člověk musel snad každý rok kupovat nový atlas – to může působit málem jako samozřejmá, nutná událost. Ale tehdy to byl krok vyžadující značnou odvahu a nesoucí velké riziko. Litevský parlament byl také první v rámci SSSR, který se k němu odhodlal. Nezávislost, byť jen deklarovaná, představovala první kostku domina, vedoucí k rozpadu celé “říše zla” – však se také Sovětský svaz litevské nezávislosti vojensky vzepřel.
Gorbačovovo vedení poslalo 27. března do Litvy výsadkáře, kteří přepadli nemocnice ve Vilniusu a Kaunasu a zajali v nich litevské zběhy z Rudé armády. Respekt (4. dubna 1990) článek o vývoji v Litvě uvedl větou: “Jsme možná svědky počátečního rozpadu impéria.” Tento názor v té době nebyl zdaleka samozřejmý. Například tehdejší místopředseda federální vlády Josef Hromádka na adresu baltských zemí prohlásil, že “by bylo nerozumné, kdyby usilovaly o plnou nezávislost”. Tehdy ještě nebylo zřejmé, že výsadkáři budou posléze staženi a nahradí je hospodářská blokáda ze strany Moskvy.
Litva si s Ruskem, respektive Sovětským svazem, užila své.
V důsledku paktu Molotov-Ribbentrop z 23. srpna 1939 ji SSSR v červenci 1940 vojensky obsadil. Za první rok sovětské vlády…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 38 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
