Bude válka? Kdy začne? Takto se už neptají jen moderátoři mediálních debat. Podobné otázky padají i v hospodách, u holiče, u rodinných stolů. Odpovědi jsou stále mlhavé – alespoň co se týče dne, kdy mají vzlétnout bombardéry. Jasněji je zato ve vztazích v samotné Evropě. Postkomunistické země dostaly za svůj příklon k USA před dvěma týdny od francouzského prezidenta Jacquese Chiraka za uši, ale poté našly své zastánce ve světě. Pro vlády Německa a Francie jsou neodpovědnými fracky, kteří by při tak důležitém rozhodování měli držet s EU – rozuměj s Francií a Německem – a raději mlčet. Pro USA, Velkou Británii či Izrael jsou naproti tomu spíše zeměmi, které si uvědomují hlavní poučení z druhé světové války a éry totalit: neustupovat zlu. To není špatná bilance. Nenechali jsme spojence samotné a oni se zachovávají podobně – nejsme v tom zkrátka sami.
Nejde o 30 kilometrů
Co se týče možného začátku války proti Saddámovi, lze říci, že v tomto týdnu to nebude, ale rozhodování nabývá čím dál konkrétnějších obrysů. Přirozeně se nabízí otázka: Proč se o válce ještě nerozhodlo? Proč mají 7. března zbrojní inspektoři předložit další zprávu a poté Rada bezpečnosti OSN schvalovat další rezoluci? Odpověď lze zjednodušeně shrnout takto: Protože Američanům – navzdory tomu, co jim vytýkají pacifisté celého světa – nejde prvoplánově o iráckou ropu, ale chtějí…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 38 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
