K občanskému znepokojení, jímž člověka zásobuje veřejné dění, se občas přidruží i neklid ryze privátní, s nímž člověk zůstává sám. Už pátý rok vždy koncem února vyrazí můj kocour na toulky a znepokojivě dlouho se nevrací. Ještě před čtrnácti dny se zdál ostudně líný. Přes den polehával na mém psacím stole, hlavu podepřenou nějakým učeným tlustospisem, a ospale pozoroval, jak se činím nad klávesnicí. Vstával teprve v závěru článku, když jsem bezradně tápal po pointě, a potutelně mne rušil kocouřími něžnostmi. Noci patřily toulkám po okolních zahrádkách, ale ještě před svítáním se zjevoval za oknem v přízemí a vždycky rozštěkal našeho jezevčíka, který probudil celý dům, abychom kamaráda pustili do tepla. Nyní však už déle než týden čeká jezevčík marně. Kocour zahájil sezonu své čilosti.
O jeho spádech jsem před časem vyprávěl své dávné dětské lásce, jež se během dlouhých let v Americe proměnila v efektní a ráznou ženu. Navštívil jsem ji v jejím domě na okraji jednoho z tamních velkoměst. Také chovala kocoury, z domu však nesměli. Zdálo se, že ven ani nechtějí, i když hned za plotem začínala divočina. Ten nejsvižnější, který se mi s hekáním vydrápal na klín, měl jistě přes dvacet kilo. Někdejší děvčátko, s nímž jsem v dobách nevinnosti plánoval, kolik budeme mít dětí a jak se budou jmenovat, na mne pohlédlo s krajním pobouřením.
„Copak jsi ho nenechal vykastrovat?“
„Třeba se jednou nevrátí, ale aspoň si užije,“ hájil jsem se.
…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 38 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
