Vyhlídky jsou pochmurné, nabízejí se však milá ohlédnutí. Alespoň v televizi. Přilákal mě k ní smích vzrostlých dcer, když jsem se na chvíli odpoutal od povinností. Tu vlídnou pohádkovou komedii viděly dcery odmalička už nesčetněkrát, znaly ji nazpaměť a přidávaly se k písničkám, které zpestřovaly děj. Příběh se odehrával v idylické české krajině obývané samými dobráky včetně soudruha ředitele školy, soudruha předsedy národního výboru a dvou feudálních duchů z místní zříceniny hradu. Zápornou postavou byl pouze hokynář, jenž by pořád něco podnikal za účelem zisku, ale dobráci ho naštěstí vždycky včas klepli přes prsty. Žasl jsem, jak hojivě na mne působí rozmarný poklid filmu, který pocházel, jak se zdálo, z lepších časů. Teprve z titulků na konci jsem se dověděl, že byl natočen roku 1977. Tiše jsem zaúpěl. Ten rok patřil k mým nejčernějším. Skoro celý jsem ho prožil v kasárnách, kde se režim podrážděný Chartou choval ještě hysteričtěji než v civilu. O deset let dřív jsem ve čtrnácti navštívil vzdálené příbuzné na Sibiři, jejichž předci tam došli pěšky v okovech jako trestanci po polském lednovém povstání 1863. Bratránek Tolja, o rok mladší než já, pěl nadšené ódy na hrdiny říjnové revoluce. Když jsem se tvářil skepticky, odběhl pro svou učebnici dějepisu. „Podívej, tady to přece vidíš na vlastní oči – toto jsou hrdinové, toto svoloč!“ prohlásil triumfálně nad obrázky. Měl svým způsobem pravdu. Lenin, Sverdlov či Dzerdžinský působili na lichotivě retušovaných…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 37 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
