Životní příběh Libuše Moníkové (1945–1998) je u nás zatím asi známější než příběhy, které napsala. Po absolvování studií anglistiky a germanistiky na Karlově Univerzitě v Praze odešla počátkem sedmdesátých let do německého exilu, kde po deseti letech vydala svou první prózu Zhanobení, následovala Pavana za mrtvou infantku a v roce 1987 román Fasáda, který se v Německu stal prvořadou kulturní událostí. Než v roce 1998 podlehla těžké chorobě, napsala ještě tři romány a vydala dvě esejistické sbírky, získala řadu prestižních literárních cen a stala se členkou Německé akademie pro jazyk a literaturu. Moníková psala výhradně německy a k vydávání svých děl v českých překladech se stavěla spíš odmítavě (ojedinělé vydání Fasády u Škvoreckých v Torontu bylo připraveno ještě před listopadem 1989, Eseje o Kafkovi vyšly v Praze až roku 2000). K podstatným rysům veškeré její činnosti přitom patřilo vlastenectví, a to v zemském i národním smyslu. Německo ocenilo v roce 1996 její přínos k rozvíjení česko-německých vztahů Spolkovým křížem za zásluhy, Česká republika jí o rok později udělila řád Bílého lva za statečnost a Masarykovou medaili Za zásluhy. Systematické vydávání českých překladů jejích děl zahájilo však teprve letos nakladatelství Hynek románem Ledová tříšť (Treibeis) z roku 1992. Další knihy prý budou brzy následovat.
Z konce světa do srdce Evropy
Opožděný příchod k českým čtenářům textům Moníkové asi spíš prospěl, než ublížil. Sečtělejší publikum…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 36 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
