Ještě před patnácti roky by články o počítačích, jejichž paměť netvoří čipy, ale bílkoviny, případně o miniaturních robotech putujících uvnitř krevního oběhu člověka, bylo možné najít jen v periodikách věnovaných sci-fi literatuře. Dnes jsou to jen jedny z mnoha cílů nanotechnologií - možná nejnadějnějšího vědního oboru nového století.
Od převodovky k buňce
Řecká předpona nano- označuje měrné jednotky, jež jsou jednou miliardtinou svého základu - do metru se vejde miliarda nanometrů, do milimetru milion. Sto nanometrů je typický rozměr menších molekul. Stavebním materiálem nanotechnologií jsou tedy doslova hromádky atomů. Duchovním otcem oboru je K. Eric Drexler z Massachusettského technologického institutu, který již roku 1986 publikoval vizionářskou knihu Stroje stvoření. Ta vytyčila agendu, aniž by se autor příliš staral, jak ji naplnit a zda to je vůbec možné. Realitou se nanotechnologie stávají až v posledních letech. Drexler a jeho první následovníci uvažovali především o jednoduchých mechanických prvcích včetně motorků, převodů apod. Představte si, jak maličký strojek putuje vnitřkem těla a jemně opravuje, co je kde porouchané. Tím by se možná otevřela cesta k efektivní léčbě rakoviny: nádor dovedeme zabít, s ním však bohužel i pacienta, protože příslušné chemikálie zlikvidují i zdravé buňky. Nanorobot by mohl zařídit přesně cílené dávkování. Dalším možným využitím je zpracování odpadů v životním prostředí: postavme si armádu miniaturních…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 35 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
