Zbyněk Petráček se v 3. čísle Respektu vrátil k reflexím pětadvacátého výročí Charty 77: „Snad jen Ondřej Neff v Lidových novinách položil skutečně zásadní otázku: Jaké by to bylo, kdyby Charta nebo cokoli jí podobného nikdy nevzniklo? Podle Neffa bude jednou společnost čerpat z existence Charty uspokojení podobně, jako jsou soudní Němci hrdi na pokus o atentát na Hitlera.“ Následující texty pocházejí z debaty, kterou na téma Charta 77 vedli čtenáři na internetových stránkách Respektu.
Takoví jsme byli
U příležitosti výročí Charty 77 by bylo asi nejvhodnější zavzpomínat, co jsme dělali my a jaké jsme k tomu měli motivy. Proč jsme podepisovali antichartu, proč jsme odcházeli do emigrace, proč jsme neměli sílu se rovně postavit a říct, co jsme si všichni stejně mysleli. Většina z nás byla raněná hrůzou. Trpěli jsme všemi vlastnostmi ubohých slabochů, kteří by pro bůček a kus svíčkové na neděli udělali téměř všechno. Přihlašovali jsme svoje milované děti do komunistických vysokých škol a na komunistická gymnázia. Chodili jsme do zaměstnání, která nic neprodukovala, ničili jsme životní prostředí, zohyzďovali krajinu sibiřskou architekturou, které se budeme zbavovat 100 let. Jednou z mála věcí, které si svět v průběhu poválečné historie na Československu, všiml byla Charta 77. Konkrétní lidé se totiž tehdy postavili a nazvali věci pravým jménem. Asi také měli strach, když se stavěli…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 35 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
