Před dvěma týdny zemřel v Madridu španělský spisovatel Camilo José Cela. Skončila tak životní dráha geniálního romanopisce a nositele Nobelovy ceny za literaturu, ale také madridského dandyho, markýze z Iria Flavia, frankistického cenzora, nekonformního člena Španělské královské akademie jazyka a novodobého senátora. Nechme ale obvyklou pompu vyhrazenou osobnostem jeho věku a kalibru stranou. Proč vlastně stojí za to Camila José Celu číst a hovořit o něm? Už během spisovatelova života ho jiní slavní autoři jako Dario Fo či Umberto Eco označovali za největšího literárního klasika naší doby. Ve španělském kulturním kontextu přesto skutečné ocenění Cely jako autora nejednou komplikovaly dobové okolnosti, jakož i některé jeho politické postoje. Plných 85 let spisovatelova života a tvorby je vlastně ojedinělým a výmluvným svědectvím o peripetiích španělské kulturní a politické scény valné části 20. století.
Republikáni a frankisté
Rodák ze západního cípu Španělska, deštivé Galicie, se již jako dítě přesunul se svými galicijsko-anglickými rodiči do Madridu a ocitl se rázem přímo v centru rozbouřené španělské politické scény (svržení monarchie v dubnu 1931 a vznik španělské republiky v letech 1931 až 1936). Právě v tomto období vzbudily Celův zájem přednášky profesora Pedra Salinase na nově konstituované katedře soudobé španělské literatury. Začíná tu a tam publikovat poezii. Všemu učinila přítrž občanská válka. Po více než roce stráveném v Madridu -…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 38 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
