Kdykoli člověk učiní srovnání současné ekologické krize způsobené člověkem s událostmi, které formovaly přírodu v geologické minulosti Země, okamžitě je nařčen ze zlehčování a z podceňování rizik. To je případ polemiky Roberta Stojanova s mým článkem (Respekt č. 32/2002), v němž jsem se pokusil shrnout, co vlastně ekologie může říci k současnému stavu přírody. Zdůrazňoval jsem v něm, že zatímco některé současné děje, jako jsou klimatické změny, zatím nejsou srovnatelné s katastrofickými událostmi na konci poslední doby ledové, jiné, například šíření druhů z kontinentu na kontinent a mizení mozaiky prostředí, jsou bezprecedentní. Netuším, proč se Robert Stojanov domnívá, že si myslím, že „není čeho se obávat“, že biologové podceňují rizika nebo že někomu ubírají právo na skepsi. Většina biologů se naopak domnívá, že zmíněným změnám je potřeba čelit ze všech sil a že každý kousek přírody je nějakým způsobem cenný a stojí za to bojovat za jeho zachování, nehledě na to, jaké procento druhů vymřelo či pravděpodobně vymře, a nezávisle na tom, jak vážná krize opravdu je. Skutečnost, že před deseti tisíci lety postihly Zemi změny mnohem katastrofičtějšího charakteru, neznamená, že to, co se dnes děje v Africe, nás má nechat lhostejnými. To vše by bylo možné přejít jako pouhé nedorozumění. Bohužel ale jde o něco nebezpečnějšího. Totiž o umělé vyvolávání dojmu, že existuje nesmiřitelný…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 37 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
