Mimochodem

Jsou dny, kdy se nedá myslet na nic jiného, než na co myslí všichni. Řeky se v celé střední Evropě rozvodnily a jaly se s majestátní převahou ničit lidská díla. Podívaná to byla hrůzně velkolepá a záběry v televizi vypadaly jak z katastrofického filmu. Totéž napadalo diváky, když na obrazovkách loni v září viděli teroristický útok na Manhattan, jenže tam šlo o něco neslýchaného a ohromujícího. K záplavám dochází odedávna, ovšem lidských děl, která jim stojí v cestě, je mnohem víc než dřív. V okamžiku výbuchu se naráz uvolňuje obrovská energie, která potlačuje detaily. Povodeň svým způsobem detaily odkrývá. Obnažuje místa, jimž by kamery zmlsané onačejšími senzacemi normálně nevěnovaly pozornost: po generace zabydlené kuchyně a pokojíky, vesnické dvorky, garáže, domovy rodin, o nichž víme většinou jen ze statistik. Velká voda nahrnula před zraky společnosti skutečnost, otevřela průhled do okrajových oblastí, kde žijí lidé mediálně téměř neviditelní, kteří se o sebe přes veškerou nouzi a pachtění dokázali až dosud jakž takž postarat. Pozorujeme tváře, jaké by se na obrazovce jinak neobjevily, v rychlých střizích sledujeme jejich bezradnost, zoufalství, vykolejenost. Z hloubi ohrožených domů záchranáři vyvádějí nebo vynášejí stařenky a starce, jako by je vraceli zpátky z cesty vedoucí mnohem dál než do evakuačního střediska. Přítel Valt kdysi v mládí coby adept malířství testoval účinnost veleděl moderního umění tím, že jejich reprodukce obkládal vybranou kolekcí…