Jen málokdy se stane, aby výstava jediného muže vyvolávala dojem skupinové přehlídky avantgardních tendencí 60. let. Jeden ze zakladatelů mezinárodní skupiny Zero Otto Piene však hranice výtvarného umění posouval hned na několika frontách. Světelné environmenty následuje série monochromů, po nafukovací architektuře narazíme na expresivní malbu a typograficky netradičně zpracované manifesty a prohlášení. Společným jmenovatelem jeho práce zůstává hravost a snaha dosáhnout syntézy mezi technickou civilizací a přírodou. Otto Piene se nebál velkých gest, která nám připomenou étos meziválečné avantgardy: toužil osvobodit malířství od statických obrazů na plátně, chtěl psát světlem na nebeskou klenbu, proniknout se svým uměním do vesmíru. Ve stísněných středověkých prostorách Domu U Kamenného zvonu však jeho současná retrospektiva nenachází tu nejvhodnější odpalovací rampu na podobně dalekou cestu. Aby obstálo, musí toto snílkovské umění v nemilosrdně tlustých stěnách najít nevídanou vnitřní svobodu samo v sobě.
Revoluční doby
Otto Piene a jeho práce zůstávají poněkud ve stínu dnes již legendárních avantgardistů poválečné Evropy. Yves Klein, Piero Manzoni, Lucio Fontana nebo Nam June Paik v dějinách svého oboru obsadili první řadu, což se projevuje nejen frekvencí jejich výstav nebo zmínek v odborné i populární literatuře, ale i sběratelským zájmem o jejich neobvyklá a provokující díla. Od poloviny padesátých let někteří umělci opouštěli tradiční malbu…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 40 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
