Hanba státu, kde vládnou jen muži, říká staré přísloví. A jedním z nepřeberné nabídky důkazů jeho pravdivosti může být i Česko. Celých dvanáct let po pádu diktatury zde v politice o všem podstatném rozhodovaly pouze skupinky jedinců mužského pohlaví. Výsledky vypadají podle toho. Ale zdá se, že nespokojenost s jednostranným rozdáním karet ve společnosti sílí. A při pohledu na vyrovnané šiky zdejších reprezentantů ve vládě či parlamentu stále častěji zaznívá povzdech: Proč tam proboha už konečně není víc žen?
Vyrovnat nevýhodu
V řadě patologických úchylek minulého premiéra zaujímala averze k ženám jedno z čelných míst. Dalo se proto očekávat, že po odchodu Miloše Zemana do penze se nový kabinet obohatí o dlouho postrádanou ženskou složku. Naděje zvyšovalo i to, že sestavování vlády připadlo předsedovi oficiální Rady pro rovnoprávnost a navíc člověku, který si dříve vždy vybíral ženské spolupracovnice a proslul jako jakýsi advokát žen v politice či na vedoucích postech ve státní správě. Velká očekávání posiloval samozřejmě i fakt, že jednou z vládních vyjednavaček byla vůbec poprvé v historii zdejší moderní politiky žena - předsedkyně Unie svobody Hana Marvanová. Výsledkem všech těchto nadějí je to, že v sedmnáctičlenném koaličním kabinetu zasedly dvě ženy. Zklamání? Z pohledu člověka znechuceného obstarožním modelem české maskulinní politiky beze sporu ano. Oproti minulým rokům je tu ale přece jen změna. O nedostatečném zastoupení žen se začíná…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 40 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
