Konec karlovarského filmového festivalu nemusí nutně znamenat konec šancí promítané filmy někdy uvidět. Některé snímky, letos například výtečný Kaurismäkiho Muž bez minulosti, zanedlouho přejdou do běžné distribuce, jiné uvedlo alespoň pražské klubové kino Aero během takzvaných festivalových dozvuků. Široká festivalová nabídka ovšem obsahuje i díla, která si svými kvalitami přímo říkají o další tuzemské šíření, ale existuje jen malá naděje, že se tak skutečně stane: distributorům a kinařům by se nákup takových snímků sotva vyplatil, televizím se obtížně vtěsnají do formátu. Takový osud bohužel zřejmě potká i vynikající sedmadevadesátiminutový dokument Válečný fotograf. Švýcar Christian Frei jej dokončil vloni a představuje v něm Američana Jamese Nachtweye (1948), nejproslulejšího válečného fotografa současnosti.
Jak to může unést?
Film začíná v Kosovu: Nachtwey prochází vypálenou a vylidněnou vesnicí, fotografuje. Jeho počínání sleduje kamera, ale Nachtwey má připevněnou ještě druhou mikrokameru na svůj fotoaparát Canon. Divák tím získává ojedinělou možnost „jít“ při výběru námětu s Nachtweyovým zrakem, téměř mu asistovat při komponování záběru, pochopit, kdy a proč mačká spoušť. Konfrontace sekvencí, v nichž je fotoreportér pozorován, s těmi, v nichž on sám pozoruje, nechce zdůrazňovat vnější dramatičnost jeho konání, nýbrž je jedním z prostředků, jimiž se dokumentarista Frei snaží proniknout do „hlavy a srdce“ tohoto introverta. Když o…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 42 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
