Z horkého pátku 17. července 1992 zůstala mnoha Čechům v paměti neurčitá tíseň a úlek. To když hodinu poté, co bratislavský parlament přijal Deklaraci o svrchovanosti, abdikoval federální prezident Václav Havel. Ne, nebyl to první ani poslední mezník na cestě k rozpadu společného státu. Přijetím deklarace si ale Slovensko definitivně zavřelo cestu zpět, napsal tenkrát Respekt. Ještě jinak to vystihl titulek jeho rozlučkového rozhovoru s Václavem Havlem - „Skončila československá státnost“. Zatímco v české veřejné debatě z léta 1992 zaznívaly temné paralely s druhou republikou, na Slovensku plály na kopcích „vatry svrchovanosti“ a uspokojení z dovršené snahy o vlastní stát nesdílela pouze hrstka federalistů. Do dvou let se mají obě země opět setkat v Evropské unii. Dekáda odloučení vzájemným vztahům prospěla, Čechům se vrátila dobrá nálada - ale Slováci? Možná je to jen dojem, možná jen pár bratislavských intelektuálů bolí zuby, ale východní sousedé jako by před branami Západu procházeli obdobím deprese a krize. Proč by nás to mělo zajímat? Když už pro nic jiného, tak kvůli našemu národnímu zájmu - aby v NATO a v EU nechyběl nejbližší a nejvěrnější spojenec České republiky.
Něco nezdravého v kořenech
V létě 1992 si už jen málokdo mohl namlouvat, že Vladimír Mečiar je přes všechny temné signály slušný politik, jakási neohrabanější verze Franze-Josefa Strausse. Bylo čím dál zřetelnější, že je to spíš mírumilovnější Slobodan Miloševič. Své umění…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 42 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
