První prázdninový týden nezvýšil hladinu adrenalinu v krvi jen školákům a vyjednavačům o příští české vládě, ale také minimálně jednomu státníkovi v chladnějším koutě Evropy. Dánský premiér Anders Fogh Rasmussen asi cítil rozechvění, když přebíral kormidlo Unie na následujících šest měsíců. Bude to totiž možná on, kdo v polovině prosince slavnostně přečte jména zemí střední a východní Evropy, které se v roce 2004 stanou členy EU. Zřejmě bude cítit pohnutí o to větší, že před devíti lety právě v dánské metropoli oznámila Unie kritéria pro vstup postkomunistických států, dnes známá jako kodaňská. I s ohledem na historickou symboliku proto Rasmussen řekl, že prioritou jeho šéfování patnáctce bude „rozšíření, rozšíření a rozšíření“. Zápal pro Evropu ohlášený ústy dánského premiéra přesto zní podivně, mohl by si kdekdo pomyslet. Dánové přece schválili Maastrichtskou smlouvu, až když si vymohli zatím nejvíce výjimek. Také odmítli euro, jako první přibouchli dveře imigrantům a liberál Rasmussen se v parlamentu opírá o Lidovou stranu, která odmítá Unii a vůbec všechno nedánské.
Vzpomínky na impérium
Postoje Dánů k EU jsou opravdu těžko uchopitelné. Britský týdeník The Economist napsal, že jsou „vůbec nejošidnější“ v porovnání se spíše optimistickým Švédskem a Finskem a se skeptiky z Norska. Jedno ale je jisté: zatímco politické elity v Dánsku jsou zpravidla pozitivně naladěny ve vztahu k Unii a naopak obyvatelstvo většinou podezíravé vůči všemu, co…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 38 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
