„Steklíku! Vy mazlíku!“ Tyto dvě stručné věty napsala do knihy návštěv žena ve středních letech poté, co si v pražském antikvariátu a galerii Ungula prohlédla současnou výstavu Jana Steklíka a německé výtvarnice Annegret Heinl. Třemi slovy tak vystihla Steklíkovu osobnost i jeho dnes již rozsáhlé výtvarné dílo. Propalované a následně náplastí „léčené“ koláže, kresby černého uhlí, mraků, trávy či kupek sena představují průřez jeho prací od konce šedesátých let až k současnosti. Zejména kresby evokují Steklíkův typický smysl pro hru, nadsázku, grotesku, ale zároveň nesmírnou pečlivost, která celou Steklíkovou tvorbou doslova prostupuje. Někdy jde o hru vážnou, jindy veselou. Trávy nebo černé uhlí totiž nejsou jen „obyčejné“ kresby tuší, ale svými názvy diváka nabádají k nejrůznějšímu zamalovávání, vystřihování, k vlastním doplněním. „Mám rád, když se lidi na výtvarném díle spolupodílejí,“ potvrdil Steklík svůj záměr. Zároveň ale dodal, že jediný, kdo si zatím troufl ho dovést do konce, byl Ivan Magor Jirous, který kdysi kresbu mraků sundal v galerii v Jilské se zdi a začal ji zamalovávat.
Z hospody do přírody
Steklíkova výrazná umělecká osobnost se projevila již na počátku šedesátých let. Tehdy začaly mít jeho práce strukturální podobu a výrazně se podílely na podobě české varianty informelu. Steklík spojoval klasické i netradiční postupy, později se věnoval konceptuálnímu umění a v jeho tvorbě byla patrná literární i jazzová inspirace, pře-…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 38 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
