V řecké společnosti se utvrdila řada stereotypů v postoji vůči přistěhovalcům, jichž v této zemi ilegálním či povoleným způsobem žije zhruba milion. Početní jsou zejména Albánci, je jich několik set tisíc. Veřejnost nejvíce zaměstnává strach, aby nevytvořili silnou národnostní menšinu, která by podle evropských standardů měla nárok na zřízení školy s výukou v albánštině a na používání mateřštiny při styku s místními úřady. Řecký stát popírá existenci jakýchkoli etnických menšin, uznává pouze náboženskou menšinu muslimů. Realita je nicméně odlišná. Při cestě po Řecku člověk narazí na hojně zastoupené Makedonce, Turky a Romy. Mezi nimi a většinovou společností panuje nedůvěra.
Klid pod vlajkou EU
Je horké letní odpoledne. Po příkrém klesání po horském úbočí se před příchozím objevuje vesnice. První stavba je vojenská základna sousedící s policejní stanicí. Na zdi visí cedule zakazující fotografování. Vesnici, která se dá projít za deset minut, dominují tři mešity. Po ulicích se procházejí ženy se zahalenou tváří, alkohol se dostane jen na jednom zastrčeném místě. Nacházíme se na severu Řecka u hranic s Bulharskem, ve vesnici Echinos, poblíž města Xanthi. „Vše, o čem se budeme bavit, musí být mimo mikrofon,“ začíná rozhovor velitel základny. Přítomnost vojáků vysvětluje blízkostí hranice. Na jaké problémy tu naráží, ale odmítá vylíčit. „Kdo vám řekl o tomto místě? Co tu chcete dělat? S kým chcete mluvit?“ začíná spršku otázek uniformovaná žena na…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 51 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
