Dovedli jsme tuto zemi na práh Evropské unie, hřímal v parlamentu odcházející premiér Miloš Zeman, když koncem května bilancoval činnost sociálnědemokratické vlády. Šéf pražské delegace Evropské komise Ramiro Cibrian mu dal za pravdu: „Česká republika patří mezi jednoznačné kandidáty příštího rozšíření EU.“ Měříme-li dnešní stav situací před třemi čtyřmi lety, jde o velký posun. Tehdy Češi procitali ze svého snu o středoevropských tygrech a vypadalo to, že neustále omílaný „návrat do Evropy“ probíhá jen slovně, nikoli v realitě.
Ledová sprcha přišla včas
Změna nastala po zveřejnění hodnotící zprávy Evropské komise v říjnu 1999, která byla vůči českému výkonu ještě kritičtější než v předchozím roce. Domácí noviny přinášely titulky jako „Ledová sprcha z Bruselu“ či „Praha je nejslabší z kandidátů“ a hlavní vyjednavač s EU Pavel Telička jen suše řekl, že Česko má „poslední šanci“. Posudek přitom neobjevoval Ameriku: bruselští úředníci připomněli, že práce na sladění českého a unijního práva se vleče tempem 19 zákonů za rok. Že české soudy pracují pomalu, úředníci jsou neschopní a ekonomiku tíží dosud neodstátněné podniky. „Tehdy zároveň přišly první signály, že k rozšíření dojde v roce 2004,“ říká Cibrian a slovy Teličky „česká politická reprezentace pochopila, že pokud nezačneme něco dělat, v první vlně opravdu nemusíme být“. Něco se dělat začalo. V únoru 2000 poslanci (přes odpor komunistů) novelizovali jednací řád sněmovny, který umožnil…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 51 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
