Letošní filmový festival v Cannes by se dal podle starého vtipu přirovnat k lahvi, která je napůl plná a napůl prázdná. Chyběly sice geniální vrcholy, ale program byl celkově zajímavější než jindy. Festival přinesl více obsahové i stylové odvahy, byl sympaticky antikonzervativní a plný individuálních reflexí filmařů. Porota v Cannes se letos rozhodla podpořit filmy s politickým, humanistickým a sociálním akcentem. A to i přesto, že jejich kasovní úspěch bude většinou asi skromný. I herecké ceny si odnesli umělci, které fotografové nepovažují za hvězdy hodné pronásledování: Belgičan Olivier Gourmet a nenápadná hrdinka většiny filmů Aki Kaurismäkiho Kati Outinenová.
Dvakrát minulost
„Je to především cena Polsku“, prohlásil Roman Polanski když přebíral hlavní cenu festivalu - Zlatou Palmu - za svůj film Pianista. Byla to omluva za to, že Poláci v Pianistovi mluví anglicky, a že film zatížila popisnost nutná k tomu, aby varšavskou válečnou realitu pochopili i v Americe nebo v Singapuru. „Už čtyřicet let jsem věděl, že natočím film o svém dětství ve varšavském ghettu, ale že to nebude autobiografie,“ řekl Polanski. Námět nakonec našel v autobiografické knize Wladyszlava Szpilmanna Pianista. Tam, kde příběh židovského hudebníka na útěku z ghetta vychází z Polanského prožitku, je to velkolepá studie člověka, jehož vůle přežít je silnější, než sám věřil. Na rozdíl od Stevena Spielberga vypráví Polanski „zevnitř“. Jeho paměť uchovává detaily, které se…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 40 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
