Když jsem před čtvrtstoletím působil několik let jako učitel kreslení v krušnohorském pohraničí, snažil jsem se najít výtvarný klíč ke zdejším táhlým svahům s roztroušenými usedlostmi. Základům krajinářství jsem se učil na českých vesničkách stulených kolem barokních kostelíků, ale tady jako by kompozice chyběla. Prostor ovládalo beztvaré nebe, pod nímž jsem se propadal do nekonečné mrňavosti. Když bylo hezky, vodil jsem třídu do plenéru a sledoval, jak ke zdejší krajině přistupují děti, které se v ní narodily. Do svých výtvorů skoro vždy vkomponovaly nějakou postavu, a to i v případě, když žádnou neviděly. Vycítily zřejmě, že našedlé nebe, omšelé budovy, temné hvozdy na obzoru i kamenité cesty v pláních seschlé trávy, kterou už desítky let nikdo neposekal, mohou být pouze pozadím. Sám jsem postupně zjišťoval, že v oné prázdné krajině působí lidská přítomnost závažněji než jinde. Jako pozorující subjekt se člověk cítil zanedbatelně, pokud však byl pozorován jako objekt, stával se středobodem. Obzvlášť dramaticky vyznívaly ve zdejším terénu pohřební průvody. Jiné se tu za mých časů ani nekonaly. Na půdě jednoho opuštěného stavení jsem však objevil starou knihu, v níž byly vyobrazeny, byť černobíle, mnohem barvitější průvody. Vyšla v roce 1943 a sledovala vývoj sudetoněmeckého hnutí od počátků, kdy po krušnohorských cestách pochodovaly s fanglemi jen extremistické hloučky, až k triumfálním extázím mas na konci třicátých let. Muselo jít o strhující divadlo. V patetickém…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 38 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
