Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Kultura

Nekončící cesta na dno obrazu

Vstup Mikuláše Medka (1926–1974) na naši kulturní scénu vyvolal ve druhé polovině 60. let široce sdílený pocit, který by se dal charakterizovat například rozlišením doby „předmedkovské a pomedkovské“. Vyjádřil ho v roce 1970 ve své medkovské monografii i výtvarný teoretik Bohumír Mráz, když napsal: „Rozšířilo se přesvědčení, že v Medkovi vyrostla v našem malířství osobnost, k níž lze jen stěží najít obdobu v české literatuře nebo hudbě.“ Byl to skutečně jen pocit, zdaleka ne artikulovaný kritický názor nebo dokonce nová estetika, vyvolal ale otřes. Mnohé ze soudobé umělecké tvorby v konfrontaci s tímto novým etalonem splasklo, zešedlo, zjalovělo. Malíř Mikuláš Medek otevíral nové porozumění životu a vztahu umění a života. Jeho současná retrospektivní výstava v pražské galerii Rudolfinum nabízí příležitost s odstupem více než tří desetiletí tento existenciální zvrat dekomponovat na pojmenovatelné motivy.

Hustota sdělení

Pieter Breughel nebo Hieronymus Bosch patří k vzácným malířům, kteří dokáží pokrýt celý obraz vzrušujícími sděleními. Tato sdělení mají povahu příběhů a symbolů. V jednom obraze jako bychom dostávali naráz celou galerii. Mikuláši Medkovi se dařilo něco podobného, ale svým způsobem mnohem obtížnějšího: činil tak na poli nezobrazující (nefigurativní) malby. Medek v každém svém obraze odevzdával neskonale víc práce než jiní malíři. Jak tohoto účinku dosahoval? Používal barvy takovým způsobem, že tím otevíral přístup k jakési hlubinné…

Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.

Odemkněte si všech 48 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.

Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:

Respekt.cz
Android
iPhone/iPad
Audioverze

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].