Více než padesát let usilují o vlastní stát. A to tak vehementně, že se kvůli tomu pro západní část světa stali symbolem barbarského terorismu. Pro muslimský svět jde naopak o svaté bojovníky. Většina Palestinců jsou přitom normální lidé, kteří chtějí jen v klidu žít. Proč se jim to nedaří?
Je to hrozné
Assád Sihada (30) se opírá o zábradlí a čeká na konec pracovní doby. Co chvíli otočí hlavu k zamřížovanému oknu, odkud se line hluk dětských hlasů. Až za hodinu děti vyběhnou ven, naplní se i Assádův dnešní úkol a také odejde domů - do patrového betonového domku uprostřed uprchlického tábora Kalandia, jednoho z tří desítek, v nichž dodnes žijí někdejší palestinští uprchlíci z Izraele na okupovaném Západním břehu Jordánu. „Ještě před rokem a půl jsem na tom byl dobře - jezdil jsem do Jeruzaléma a pracoval tam jako průvodce turistů,“ vypráví Assád. „Teď tam ale jako Palestinec nesmím a jsem rád, že se mi tady podařilo sehnat alespoň tohle hlídání ve škole. Ale může to každým dnem skončit a vydělávám si čtyřikrát méně než dřív.“ Důvod, proč pro Assáda skončily zlaté časy, je prostý: se začátkem palestinského odporu proti Izraeli - intifády - před rokem a půl omezila izraelská vláda styk svých občanů s Palestinci na minimum. Izraelci - včetně těch arabského původu - nesmějí na palestinská území a naopak Palestinci nesmějí do Izraele. Tím pro ně padla i možnost práce za izraelské platy. Assádovi rodiče patřili k zástupu palestinských Arabů, kteří v…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 36 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
