Premiérové uvedení francouzského filmu Gadžo Dilo na festivalu v Locarnu v roce 1997 provázel úspěch, jaký se i ve filmovém světě vidí málokdy: tři tisíce diváků v sále povstaly a odměnily režiséra Tonyho Gatlifa bouřlivými desetiminutovými ovacemi. Recenzenti psali o „vášnivém, plnokrevném a pulsujícím díle“ a bylo zřejmé, že svět rumunských Romů a jejich autentické hudby západním divákům učaroval. Gadžo Dilo se promítal i v tuzemských biografech a vysílala ho také Česká televize. Minulý týden se režisér Tony Gatlif zastavil na dva dny v Praze. Uvedl třídenní retrospektivu svých filmů v kině Aero a přivezl také nejnovější snímek Swing, jehož distribuční premiéra je připravena na tento čtvrtek.
Hudba předků
Čtyřiapadesátiletý režisér Tony Gatlif má alžírské a romské předky, ale od čtrnácti let žije ve Francii. Právě vlastní kořeny představují hlavní inspiraci Gatlifových filmů, které se až na výjimky věnují romské tematice. Gatlif si zpravidla píše scénáře ke svým filmům sám a často se podílí i na hudbě. Debutoval v roce 1975 krátkým filmem La Tęte en ruines (Hlava v troskách), o dva roky později zpracoval v rovněž krátkometrážním snímku La Terre au ventre (Země v břichu) téma alžírské války. Už v prvním celovečerním filmu Les Princes (Princové, 1982), uvedeném i u nás, se Gatlif dostává ke svému celoživotnímu tématu. Život romské komunity na předměstí Paříže nahlíží co možná nejobjektivnějším pohledem, vyhýbá se dojímavému zjednodušování a…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 36 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
