Beznadějně vyprodaná premiéra opery Leoše Janáčka Osud, kterou před týdnem uvedlo pražské Národní divadlo, lákala diváky i odborníky z několika důvodů. Pověst „nerežírovatelného“ díla, která Osud kvůli jeho problematickému a nesrozumitelnému libretu obestírá, se tentokrát pokusil zvrátit skutečně hvězdný tým tvůrců. Dirigenta Jiřího Bělohlávka doplnil slavný americký avantgardní režisér Robert Wilson, který se kromě divadelní klasiky pouštěl v minulosti například také do spolupráce s Tomem Waitsem či Lou Reedem. Vůbec první uvedení opery na prknech Národního divadla dokázalo, že sázka na originálního zámořského tvůrce se opravdu vyplatila. Téměř století po svém vzniku se Osud dočkal první opravdu zdařilé divadelní adaptace.
Partitura do šuplíku
Opera pražského Národního divadla stojí již několik let na výsluní našich operních scén a dokonce se stává výjimečnou i v samotném středoevropském prostoru. Časy nedotknutelnosti české inscenační tradice i velice střídmého a opatrného dramaturgického výběru jsou snad již nenávratně pryč. Před Wilsonem tak v Národním režírovali David Pountney či David Radok a vznikly zde velmi zajímavé a kontroverzní inscenace, které vyvolaly nevídanou diskusi o odpovědnosti při inscenování „národních klenotů“ ve zlaté kapličce (například Dalibor v podání J. A. Pitínského).Také dramaturgická volba Osudu je výjimečná. Některá Janáčkova hudebně-dramatická díla, o jejichž genialitě jinak nemůže být sporu, jsou pro inscenátory…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 37 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
