Říká se, že v českých zemích je dvojí talent jenom na škodu, protože se nesčítá, ale odečítá. Platí to u mnoha osobností, ale u Ladislava Nováka (1925–1999) nikoli. Po vydání prvních sbírek ve 40. letech byl Novák uznán jako básník a výtvarné experimenty mu o dvacet let později přinesly bez nadsázky mezinárodní proslulost. Současná výstava Proměny Ladislava Nováka v pražském Paláci Kinských představuje divákovi dílo v jeho charakteristické rozmanitosti a v neopakovatelném výběru. Představuje neúnavného experimentátora, který rád vynalézal nové výtvarné postupy a pro nové byl ochoten zříci se starého.
Gesta v pohybu
„Od počátku 40. let básník (vlivy surrealismu, civilismu a katolicismu)“, tak stojí psáno ve slovníku. Tyto vlivy jsou ovšem souřadné a souměrné pouze pro potřeby slovníkového hesla, jinak ne. Jako básník se Ladislav Novák široké veřejnosti představil roku 1943 v Lidových novinách, potom v poválečném Akordu, což byla katolická literární revue redigovaná Janem Zahradníčkem. Z Třebíče, kde začínající básník bydlel, nebylo daleko do Demlova Tasova a autor Mých přátel se tak stal starším přítelem a bezpochyby i prvním literárním rádcem Ladislava Nováka. Být „spiritualistickým“ básníkem bylo po roce 1945 nevděčné a po únoru 1948 dokonce velmi nebezpečné, zvláště pro autora s ironickými sklony, které uplatňoval v parodiích socialisticky orientované poezie. Jméno Ladislava Nováka se na stránkách novin a časopisů přestalo objevovat. Básník,…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 37 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
