Český humor má jistě významnou tradici, v neznámém prostředí se však vyplatí držet jej alespoň trochu na uzdě. Ještě za dob studií se jeden přítel vracel po celonočním flámu na kolej autobusem plným dělníků, kteří směřovali na ranní šichtu. Pod tíhou zachmuřených pohledů vyhrkl: “Vždyť já bych taky rád roztočil frézy!” A když jej pak tloukli, volal: “Copak nerozumíte legraci?”
Jiný přítel mi nedávno vyprávěl o návštěvě příbuzných v zámoří, které naposledy viděl před třiceti lety, než emigrovali. Posadili ho ke stolu, na němž stála spousta alkoholu, štědře mu nalévali a on vyprávěl o životě v Praze. Nešetřil přitom veselými historkami z bujných večírků a heroických tahů po nočních lokálech. Obvykle s nimi sklízí úspěch, a tak si ani nepovšiml, že tváře hostitelů tuhnou. Ráno mu ostře vytkli, že je beznadějný alkoholik, a do konce pobytu se k němu chovali se štítivým odstupem. Příliš pozdě vypozoroval, že tamní mrav káže nalít si sklenku jen proto, aby nad ní člověk mohl celý večer demonstrovat přísnou zdrženlivost. Opilecké historky v takovém prostředí vyzněly jako nestoudné přiznávání samohany. Ani on však jejich humoru zpočátku neporozuměl. Všiml si, že při rozhovoru divně podupávají, kroutí očima a rukama dělají, jako by stříleli. Až po několika střízlivých večerech u obrazovky zjistil, že jde o gesta jejich nejoblíbenějšího televizního komika.
Sdělnost humoru má své meze. Několik generací Čechů nacházelo nejsvobodnější prostor pro…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 39 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
