Na Slovácku a na Valašsku se neříká ves, nýbrž dědina. Takže když Mrštíkům přejmenujete jejich dílo na Rok na dědině, není to ještě žádný překlad do slovenštiny. Když jsem v sobotu 9. března seděl v trnavském divadle, uvědomoval jsem si, že to, co tu vidím, není jen zvláštní divadelní představení, ale i šťastný geokulturní případ. Že dílo jednoho jazyka dá se beze ztráty a násilí provést v jazyce sousedním, protože politické dějiny, obecní instituce, pojmenování manželky pana Vrbky jménem Vrbčula, to všechno je podobné, skoro stejné jako u nás. A také půdorys ročních obřadů a zvyků, obsah písní i jejich melodie. Takže my, kteří rozumíme slovensky, nemáme pocit, že se díváme na překlad a převod do cizinštiny, nýbrž díváme se na naše klasické dílo v nové, jakoby umíněné režii Břetislava Rychlíka z rozmaru jednoho slovenského divadla. Takovéto provedení ukazuje, jak biologicky hluboko je toto dílo zakořeněné v určité kulturní a zemědělské půdě. Myslím, že se ode mne neočekává pravá recenze jednoho divadelního představení, případně názor na celé pojetí a dramaturgii trnavského divadla Jána Palárika. Líčím to představení jenom jako zážitek, ale řekněte: čím zůstává divadlo, které není zážitkem? Někomu jinému tedy přísluší posoudit, jak věrně či přiměřeně Rychlík převedl obsah Roku na vsi do dramatické formy, ale já bych řekl, že to ani není moc důležité. Dva Mrštíkové stačí jako iniciátoři akce, kterou provedlo divadlo v Trnavě s použitím překladatele Ľubomíra Feldeka, jenž…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 36 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
