Na pískovišti uprostřed muzea křičí hejno malých dětí a ti větší následují hlídače převlečené za indiány do hlubin expozice vzácných minerálů. Lidé v metru ochotně uvolňují místo matkám s jejich ratolestmi, do vozíků v samoobsluhách lze posadit několik potomků, prodavačky přitom žádného z nich nepropustí bez drobného dárku. Takové poměry jsou běžně k vidění ve Spojených státech, jedné z mála vyspělých zemí, kde se neobávají stárnutí populace, a tedy nedostatku dětí. Naopak titulky zdejších novin hlásají temné proroctví, že „Češi vymírají“. Jak také jinak, pokrčí rameny navrátilec z Ameriky, když se neumějí chovat ke svým dětem.
Nezájem o rodinu
Čísla demografů jsou přesná, výstižná a málo povzbuzující. Ročně se v Česku rodí 90 tisíc dětí, což při průměrném věku dožití sedmdesát let odpovídá šestimilionovému národu - pokud se chce zachovat ve stejném počtu. A to ještě prochází plodným věkem nejsilnější poválečná generace, narozená v sedmdesátých letech. Pokud se neobrátí trend, bude to čím dál horší. Ještě ve třicátých letech připadaly na jednu Češku téměř tři děti (statistici uvádějí přesné, byť komické číslo 2,7 dítěte na jednu ženu), v padesátých letech měla přednost rodina se dvěma potomky (statisticky 2,2 dítěte na jednu ženu), dnes mají ženy v průměru jedno dítě (statisticky 1,17). Sociolog Ivo Možný z brněnské univerzity vysvětluje úbytek dětí v padesátých letech jako "důsledek sociálního traumatu, které společnosti způsobil nástup…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 38 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
