O současné německé literatuře se ještě nedávno říkalo, že je sice dobře myšlena, ale špatně prováděna. Kritická skepse ustoupila po mezinárodním úspěchu autorů střední a mladší generace, k jakým patří Thomas Brussig, Bernhard Schlink či Judith Hermannová. Nobelova cena, kterou obdržel protagonista německého intelektuálního života Günter Grass, mohla být vnímána jako hold celé německé literární scéně, neboť spisovatel dlouhá léta spíš jen ambiciózně tápal. Letos se ukázalo, že jej odér z literárních vavřínů nikterak neuspal. Novela Im Krebsgang (Račí chůzí) kterou vydal počátkem roku, nechala literární historiky vzpomenout na jeho vitalitu z doby začátků a německé novináře přiměla vyhlásit ji událostí roku. Grassovo dlouhé tápání bylo důsledkem hledání správného poměru mezi odpovědností vůči vlastní umělecké imaginaci a odpovědností za věci veřejné. Od počátku šedesátých let se spisovatel mocně zasazoval za politickou změnu ve prospěch sociálních demokratů a své občanské ambice neváhal vnášet ani do beletrie. Když v následujícím desetiletí ustoupily politické vize rutinnímu působení politického managementu, s nímž už nechtěl být spojován, volil sice nadále „starou tetku SPD“, ale své občansko-politické vize přesunul do mikrosvěta románů, kde vytvářel jakýsi „svět podle Grasse“. S touto rozpačitou angažovaností je pojednou konec. Svěží vítr však paradoxně zavanul do spisovatelových plachet z minulosti, nikoli z vizí budoucího, jak by se u tohoto nepokrytého ctitele…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 38 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
