Island a Norsko mají jeden společný rys s Českem, Maďarskem a Polskem: jsou členskými státy Severoatlantické aliance, ale nepatří do Evropské unie. Island navíc jako jediný člen NATO nemá vlastní armádu. K čemu takové členství vlastně slouží? Když Island získal po staletích dánské nadvlády v roce 1918 nezávislost, rozhodl se být „navždy neutrální“. Druhá světová i studená válka však tento postoj ukončily. V roce 1949 Island patřil mezi zakládající členy NATO a od roku 1951 jsou na jeho území americké základny. Desítky let toto rozhodnutí vyvolávalo spory, nyní jsou však Islanďané rádi a žádné změny se nechystají.
Bránit se úpadku
Islanďané byli vždy mírumilovní. Nikdy neválčili a neměli vlastní armádu. Proto by se stále ještě mnoho občanů chtělo vrátit k neutralitě: věří, že nejlepší způsob jak zachovat mír, je nemít žádné nepřátele. Už vstup do NATO v roce 1949 provázela intenzivní debata ve společnosti, která vyústila v největší nepokoje (před budovou parlamentu) v historii země. Zůstává ironií, že tento mírumilovný národ jako jediný přijal členství v NATO s násilnými bitkami v pozadí. Za druhé světové války Island vojensky obsadily zprvu Velká Británie a pak USA. Po roce 1947 tu nezůstali žádní vojáci, jenže americká vláda usilovala o další vojenskou přítomnost. Islandští představitelé to zpočátku vehementně odmítali, ale jak rostlo mezinárodní napětí na počátku 50. let (korejská válka), jejich postoj slábl. Dne 5. května 1951 byla mezi oběma…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 37 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
