Cesta Panšírským údolím překvapí i otrlé povahy: po každých dvou kilometrech narazíte na kolonii chatrných stanů, obklopených zídkami z kamenů. Stavebním materiálem jsou pytle s logem UNHCR, klacky a kamení. U některých přístřešků parkují osobní auta, nyní jediný majetek jejich obyvatel, jinde dokonce autobus - nemůže ale vydělávat, protože jeho majitel nemá na naftu. V úzkém a neúrodném Panšíru takto přežívá asi 20 000 lidí, a populace se tak za poslední léta zdvojnásobila. Někteří z běženců přišli do Panšíru z okolí metropole Kábulu. Ti „nejprotřelejší“ jsou v Panšíru už přes čtyři roky, ode dne, kdy Kábul padl do rukou Talibanu, ostatní se přidávali postupem času. Důvody byly různé: podezření z kolaborace s komunistickým režimem, strach z etnické diskriminace nebo jen problémy s talibanskou mravnostní policií kvůli nějakému zdánlivě nevýznamnému deliktu. Poslední z uprchlíků vyhnala do nejistých poměrů „řetězová reakce“; celé vesnice a údolí odešly kvůli tomu, že se boje přiblížily až neúnosně blízko a pak přišla panika… Afghánistán už má s válkou své zkušenosti. Panšírské údolí jen stěží uživí své stálé obyvatele, uprchlíci musí spoléhat na dobrodiní dárců a humanitárních organizací. Jedinou možností, jak zahnat čas a získat alespoň nějakou almužnu, je práce na silnici: osazenstvo stanů tak vidíte s krumpáči a lopatami spravovat díry u cesty a prosit okolo jedoucí řidiče o nějaký příspěvek na živobytí.
Na útěku před válkou a hladem
Podobná…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 31 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
