Pokladny v „multiplexu“, v nějž se nedávno proměnil starý Slovanský, dříve Německý dům na pražských Příkopech, připomínají pulty v McDonaldu. Člověk vzhlédne vzhůru na tabule, chvíli vybírá a pak si místo žemlí objedná nějaký ten americký biják. Potom si koupí krabici pražené kukuřice,vrazí brčko do kelímku s kolou, zaplatí dvě stovky a vydá se do jednoho z deseti skvěle ozvučených, klimatizovaných a antiseptických bunkrů. Většinou je jedno do kterého.
Trochu méně
Na posledním ročníku Febiofestu, který skončil minulou středu a odehrával se z devadesáti procent právě tady, popsaná samoobslužnost umožnila zahrát si na sázkaře. Pokud jste nepřicházeli s jasným plánem a pevnými preferencemi, bylo možné na místě experimentovat. Film z Filipín, nebo polský thriller? Francouzské psycho, nebo Oblomova? Holandskou sociálku, nebo cosi lotyšského? Snadné bylo sáhnout vedle, ale to patří ke hře.Cena lístku se oproti loňsku (40 korun) zvedla, ale stále ještě nešlo o nehoráznou částku (69 korun). Zdá se, že letos se poněkud proměnila i typická festivalová klientela: nad ošuntělejšími zjevy intelektuálů převážili dobře vyhlížející a lépe odění příslušníci velkoměstských středních vrstev. Filmy byly rozděleny do více než čtyřiceti sekcí, a jestliže se v každé z nich promítalo v průměru pět snímků, docházíme k číslu vskutku megalomanskému. Na místě je otázka, zda by nebylo rozumné programu trochu ulehčit: zachovat sice počet projekcí, ale žádanější snímky…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 32 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
