Silnic, železnic a hraničních přechodů, které kříží česko-rakouskou hranici, je dnes zhruba stejně jako před dvanácti lety. Historické důvody, proč se lidé na obou stranách hranic nemohou domluvit, jsou čtyři: rozpad monarchie, druhá světová válka, železná opona, Temelín. Při návštěvě pohraničí je ale vidět mnohem víc důvodů, proč by se měli mezi sebou bavit. Nejde o nic velkého, mohou sdílet běžné starosti a svátky obyčejného venkovského života.
Dalekohledem do Čech
Mráz vylidnil zasněžené ulice mezi nízkými barevnými domy pětitisícového Waidhofenu, jednoho z pěti okresních měst části Dolního Rakouska, která se jmenuje Waldviertel. Na dřevěných dveřích domu naproti poště visí kovová cedulka s nápisem: Waldviertel Akademie. Toto občanské sdružení založil už před osmnácti lety profesor kulturní vědy na vídeňské univerzitě Wolfgang Mülee, který má nedaleko Waidhofenu chalupu. Motivem mu byla snaha rozhýbat chudý příhraniční region, ze kterého mladí lidé odcházejí za prací do Vídně. Brzy po pádu železné opony se Waldviertel Akademie začala věnovat vzájemným vztahům Rakušanů a Čechů. Většinu činností Akademie dnes vymýšlí Niklas Perzi, jeden ze dvou jejích zaměstnanců (druhým je sekretářka). Třicetiletý mladík prožil rok svého studia dějepisu a kulturologie v Praze, patří tak mezi tři procenta Rakušanů, kteří umí česky. „Vyrostl jsem a žiji v Kautzenu, dva kilometry od hranic,“ vysvětluje Niklas Perzi svůj zájem o sousedy. "Byl tu konec světa, mohli…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 39 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
