Letos na podzim se na pražských nárožích po delší době opět objevily plakáty s nápisem Teatr Novogo Fronta. Za třemi slovy se skrývá divadelní soubor založený před osmi lety v Petrohradu Alešem Janákem a jeho ruskou kolegyní Irinou Andrejevovou. Divadlo uvedlo na podzim v Praze tři představení: Olověnou mlhu a Prvotní příznaky ztráty jména bylo možné vidět v říjnu v Paláci Akropolis a zatím svou poslední inscenaci Vagabond Adam Kadmon předvedl TNF na dvoře pražského Tyršova domu v rámci festivalu 4+4 dny v pohybu. Vystoupení, jež provázela značná pozornost především mladšího publika, nabídla divákům jednoho z významných evropských představitelů „fyzického divadla“ (které lze charakterizovat především maximálním tělesným nasazením herců a výraznou expresivitou). Za diváckým zájmem ale nezaostávají ani odborná ocenění (jmenujme alespoň loňské ovace na německém Mezinárodním divadelním festival Arena nebo o rok starší cenu polských kritiků na tamní mezinárodní akci Zderzenie). V čem vlastně spočívá kouzlo, kvůli němuž toto netradiční divadlo už řadu let přitahuje pozornost publika takřka v celé Evropě?
Obrazy a střihy
Ačkoli Teatr Novogo Fronta sídlí v současné době v Praze, je třeba jej považovat za mezinárodní, či spíše prostorově nezakotvený soubor. Je to dáno jednak jeho proměnlivým obsazením (na práci se podílejí performeři z Česka, Ruska, Japonska, Toga, Kanady, Itálie, Slovenska, Německa, Francie nebo Polska) a jednak neustálým pohybem téměř…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 35 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
