Milovníci jednoduchých a mravně povznášejících příběhů mohou být s tím, co se v posledních dnech odehrálo na Filipínách, výsostně spokojeni. Prezident Joseph Estrada, populista, záletník a defraudant (viz Respekt č. 49/2000), padl. Jeho nástupkyně má pověst čestné političky a na rozdíl od Estrady se vyzná v ekonomice. A navíc, o změně rozhodl na masových - a relativně klidných - demonstracích sám filipínský lid. Novináři pamatující statisícové pouliční protesty, které přivodily pád diktatury Ferdinanda Marcose (1986), mluví o „power people 2“. Doklad moci bezmocných, řekli bychom možná u nás. Kdo má rád šťastné konce, měl by právě teď přestat číst. Ten příběh je totiž složitější. Estradovým svržením určitě neskončí. A zdaleka není jisté, zda míří k happy endu.
Nejenom lid
Předně: Změna v prezidentském paláci Malacanang nestvrzuje filipínskou demokracii. Estrada měl mandát z přímých voleb a nebyl ještě ani v půlce svého volebního období. Pro další vývoj tamní demokracie by bylo mnohem lepší, kdyby prezidenta nesesadila ulice, ale horní komora parlamentu, Senát. Možná by to Senát udělal, kdyby mohl pokračovat v procesu impeachmentu vedeném proti Estradovi. Kdyby prezidenta nesesadil, mohla se kauza tak jako tak vrátit do ulic a tentokrát s daleko větším oprávněním. Senát se ale nechal vyšachovat ze hry, když těsným rozdílem 11:10 hlasům odmítl zveřejnit výši částky na tajných…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 31 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
